Zlaté mámení

Zatímco prvotní fáze zlaté horečky, která vyvolala kolonizaci jesenického podhůří, byla spojena hlavně s rýžováním zlatonosných naplavenin Bělé a jejich přítoků, pro další etapu už bylo charakteristické vyhledávání zlatorudných žil a jejich sledování do nitra jesenických hor. Zlaté pavučinky svým blištivým třpitem jako bludičky z močálu stahovaly omámené dobrodruhy do nitra začouzených temných chodeb a tvrdá skála jim jen neochotně vydávala své bohatství. Do šachet bylo zapotřebí přivádět vzduch a opačným směrem odvádět vodu, jež horní díla nezřídka zaplavovala. Těžká celodenní dřina, spočívající v bušení perlíků do kamenné stěny, která se odehrávala ve stísněnném prostoru za mihotavého svitu lojových kahanů, byla odměněna jen několika málo koši nalámané horniny. Ta se nejdříve musela rozdrtit ve stoupách na písek, jež se poté proplachoval v dlouhých dřevěných korytech. Proudící voda odplavila nepotřebnou hlušinu a odhalila zlatá zrnka.

Snaha biskupských úředníků o nalezení nových ložisek suroviny pro uvadající železářskou výrobu vyústila koncem 15. století v první nálezy zlatorudných žil na Zlatém Chlumu a připoutala k sobě zájem vládců vratislavské diecéze. Česká Ves se dostala, podobně jako Jeseník a další osady na středním toku Bělé, do rukou vratislavského měšťana Leonarda Vogela, který působil ve službách Fuggerů, a v historii osady nastala nová epocha svázaná s dobýváním zlata. Příslušníci jednoho z nejbohatších rodů Evropy, kteří byli příbuzensky spojeni s Thurzy sedícími na biskupských stolcích v Olomouci a ve Vratislavi, vlastnili tehdy ve Slezsku prosperující zlaté doly v nedalekém Reichensteinu (dnes Zloty Stok v Polsku) a na Jesenicku zavětřili další šanci na rozmnožení svého bohatství.

Jeseník byl povýšen na horní město a rozkvět zaznamenaly i vsi v jeho okolí. To souviselo nejen s příchodem horníků a zřízením jejich dočasnýchobydlí pod svahem Zlatého Chlumu, ale i rozvojem zemědělského zázemí, jež muselo kovkopům zajistit dostatek potravin. Horníci směli v biskupských lesích volně těžit dřevo na stavbu domů, hutí a mlýnů na drcení vytěžené horniny, na dolovací práce i na výrobu dřevěného uhlí. Mohli porážet dobytek a po dva dny v týdnu také chytat v řece Bělé ryby pro svou potřebu. Dále jim bylo povoleno vařit a čepovat pivo. V niském knížectví nemuseli platit clo a byli osvobozeni od všech základních daní a poplatků a také od všech válečných tažení mimo hranice knížectví. Zároveň jim bylo, v souladu s hornickým řádem, povoleno ve starých štolách i nových šachtách hledat a dobývat veškerou rudu. Byla-li ale jáma hornickým úřadem prohlášena za "nosnou", musela být část výtěžku odváděna na biskupsko-knížecí komoru jako povinný desátek.

Více než v okolí Jeseníku se ale těžařům dařilo ve zlatohorském rudném revíru a těžba blyštivého kovu pod Zlatým Chlumem pomalu, ale jistě utichla.

Kolik horníků bylo do dolování zlata zapojeno, dnes již nezjistíme. Biskupská správa jejich počet totiž neevidovala. Podchyceno bylo jen stálé obyvatelstvo platící pravidelně daň z pronájmu půdy. Počet selských usedlostí v České Vsi se v tomto století mírně zvýšil na 65. Šoltéství se stalo dědičným a bylo spojeno s právem šenku, porážky, pekařství a kovářského řemesla.